Ekvilibrismus: rozměry fungování světa

9 února, 2023

Jedním z význačných znaků dnešní doby je zvětšující se názorová polarizace ve společnosti. Zdá se, že některé skupiny lidí jsou méně a méně schopny spolu navzájem komunikovat. Je to jednoznačně vidět na důležitých společenských tématech, se kterými jsme byli v posledních letech konfrontováni. Ať už se jedná o covid, ruskou invazi na Ukrajinu nebo další globální témata, společenská diskuse je poměrně vyhrocená. To se samozřejmě netýká pouze nedávno vyvstalých témat, ale také těch ustálených, jako jsou potraty, náboženská svoboda, vakcinace obecně, právo na soukromí, cenzura atd.

Do značné míry je tento stav výsledkem lidského pokroku a především technologií, exemplifikovaných médii a sociálními sítěmi. Nejkonkrétněji pak můžeme identifikovat jako pomyslnou špičku tohoto aparátu algoritmy. Tím nechci říci, že by polarizace a názorové štěpení neexistovaly před nástupem masmédií a sociálních sítí, ale ty polarizaci velmi posilují a akcelerují. Dopad technologií na názorovou genezi je minimálně trojí a jednotlivě se každému z nich už výzkumníci nějakou dobu věnují.

Zaprvé, vliv algoritmů na tzv. hermeneutický kruh. Algoritmy uživateli předkládají především to, co jej zajímá a s čím souhlasí. Jeho názory se mu tak opakovaně potvrzují a on se uzavírá čím dál více v bublině, aniž by byl ochotný přijmout cokoli protichůdného. To také není žádnou novinkou, ale algoritmy tento efekt opět pouze posilují. Druhým dopadem je přehlcenost informací, ve které žijeme. Pokročilé možnosti komunikace a masové komunikace nám neustále předkládají neuvěřitelná množství dat. Pro řadu lidí je těžké se v takovém množství zorientovat a být schopen přebírat ty informace, které jsou jednak pravdivé a jednak hodnotné. Třetím dopadem je exponenciální zrychlování, které s sebou tento pokrok přináší. Tento efekt je de facto příčinou těch prvních dvou. Jedná se právě o onu akcelerační složku, kvůli které se pochody ve společnosti, které by dříve zabraly nějaký čas, zkracují čím dál více.

Technologie a média jsou ale pouze jednou z příčin současného stavu a současný stav je pouze jedním z aspektů toho, o čem chci psát. To, čemu se budu v tomto článku věnovat, je naprosto univerzální způsob myšlení a přístupu, který je aplikovatelný na všechny jevy kolem nás, a to nejen v současné době. Jde o nadčasový nástroj uvažování, který může pomoci správně pochopit fungování světa a reagovat na něj. Úvod tohoto textu věnovaný současnému stavu polarizace společnosti slouží pouze jako první příklad, na kterém budu schopen ukázat aplikaci tohoto univerzálního nástroje. Zároveň i mě tento stav katalyzoval a akceleroval mé myšlení, které zde budu obhajovat, tak, že jsem jej dokázal rozpracovat do stávající formy, ač se ve mě ve své základní podstatě formuluje už dlouhou dobu.

Přesto je polarizace jedním z nejzásadnějších současných problémů, protože její dopad je skutečný a potenciální rizika jsou vysoká. I když je způsob polarizace specifický konkrétní lokální politické a společenské situaci, nese v tomto globalizovaném světě napříč zeměmi a dokonce kontinenty řadu společných znaků. Příklady budu uvádět především z českého a amerického prostředí, ale podobné principy platí v mnoha demokratických zemích. Tradičně by se dala ta nejpatrnější forma polarizace současné společnosti například charakterizovat jako rozdělení lidí smýšlejících konzervativně a liberálně. Znaky ukazující k této dělící čáře bychom určitě nalezli jak v České republice, tak v USA. Mohli bychom také zvážit rozdělení pravicově a levicově smýšlejících nebo podobné tradiční polarizující směry. Ve skutečnosti se ale současná polarizace ubírá jiným směrem, který v rámci svých úvah vysvětlím. Další fenomén, který souvisí jak s polarizací, tak s technologiemi, jsou dezinformace. V českém prostředí se ze strany těch, kteří jsou s dezinformacemi spojení, často ozývá argument, že „pravda je někde uprostřed“. Problémem je, že záměrem tohoto argumentu je relativizovat něco, co je poměrně jednoznačné. Kvůli této jednoznačnosti je už všeobecně přijímané paradigma nakloněno jedné straně. Ve snaze toto paradigma zpochybnit dosahuje jakýkoli posun od pravdy pryč tohoto účelu, i když zní poměrně velkoryse – „pravda uprostřed“. Polopravda je ale často stejně škodlivá jako lež. Přesto tito lidé nemají ani ponětí ohledně toho, jak klíčová je myšlenka „pravdy uprostřed“. Musíme ji ale pochopit ve správném kontextu.

Aniž bych se chtěl rozsáhle věnovat otázce zda a co je pravda, budu s pojmem pravda pracovat idealisticky. Právě v nynější době více než kdy dříve je jasné, jak je pojem pravdy důležitý a nerelativistický. V otázce války na Ukrajině nebo „(ne)ukradených“ amerických prezidentských voleb je nutnost dojít toho, jak skutečně věci jsou, společensky fatální. V opačném případě se společnost musí nutně potýkat s už zmíněnými vysokými riziky a dokonce škodami, které jsou už nyní do značné míry patrné. Jde o kolaps, nebo alespoň krizi, demokracie, s tím spojenou ztrátu svobody a v případě války na Ukrajině i o ztrátu života. V obou zmíněných případech se věci nějak udály a nějak se dějí. Pokud se vede spor na té nejfundamentálnější úrovni, není možné, aby měly obě strany pravdu, i když okolnosti mohou být složité. A právě komplexita některých témat a otázek je tím, co nás často nutí uznat, že „pravda je někde uprostřed“.

Pokud uznáme, že pravda je někde uprostřed, a zároveň chápeme, že se tento obrat nedá použít vždy a ve všech situacích, je zřejmé, že se musíme pohybovat na dvou jednotlivých, ale souvisejících rovinách. Respektive v jedné rovině, neboli realitě, ale na dvou osách. Konkrétně se tento koncept dá plně načrtnout na kartézské soustavě souřadnic. Ve vší existenci se nacházejí dvě skupiny principů – principy horizontální a principy vertikální. Principy horizontální jsou si navzájem rovny, stojí vedle sebe a jeden není nadřazen tomu druhému. Principy vertikální jsou na tom přesně opačně, jsou rozvrstveny a některé jsou nad jinými a jsou lepší, než ty pod nimi. Jinými slovy, v rámci horizontálních principů se nedá říci, které z nich jsou lepší a které jsou nejlepší, protože žádné takové neexistují. Všechny jsou si rovny. V rámci vertikálních principů je vždy možné každý jeden označit za lepší než jiný, dokud na pomyslném rozvrstvení nedosáhneme vrcholu, kde je to nejlepší. V obou sadách se principy vyskytují v komplementárních protikladech a na škálách. Slovo škála používám, protože se nejedná pouze o binární principy Booleovy algebry, ale i o principy protikladné. Zjednodušeně naznačeno se tedy nejedná vždy o 1, nebo 0, ale také o 1,0; 0,99; 0,98; … -0,98; -0,99; -1,0. Nikoli ale v diskrétní formě, kterou jsem právě použil jako pouhou ilustraci, nýbrž ve formě kontinuitní neboli spojité. Na vertikální ose je tomu tak výhradně, na ose horizontální převážně. Tento typ principů budu nazývat opozičním typem a bude tím klíčovým typem pro mé smýšlení. Méně častým typem je typ paradigmatický, který se nachází pouze na ose horizontální a v němž nejsou principy protikladné a škálovité, nedochází mezi nimi k pnutí, ale jejich pořadí či rozprostření je zaměnitelné.

Když říkám, že na vertikální ose principů na naší kartézské soustavě souřadnic je nahoře to, co je lepší než to, co leží dole, je možné to brát doslovně. Jednou ze základních sad principů, která leží na vertikální ose, je dobro a zlo. Dobro je na vrchu osy, zlo ve spodu. Dobro je lepší než zlo, zároveň jde o protiklady a určitou škálu, je to tedy opozičním typem sady principů. Navzájem se vylučují, jedno je na opačné straně než to druhé. Vertikální osa se vyznačuje jednoznačností – vrch škály je kategoricky lepší než její spodek. To se týká všech principů, které na ní leží. Mezi ně patří kromě dobra a zla řada principů, které máme často spojené s morálností. Jsou to protiklady jako pravda a lež, mír a násilí, moudrost a hloupost, poznání a nevědomost, láska a nenávist, svoboda a nesvoboda, respekt a neúcta, pokora a arogance, naplnění a zklamání, radost a neštěstí, stabilita a pád, řád a chaos atd. Tyto opozice nejsou něčím lingvisticky podmíněným ve strukturalistickém smyslu, jsou na jazyce nezávislé a dokonce nezávislé i na lidech, nebo spíše lidem nadřazené, protože existují a platí i tehdy, když je lidé nedokáží pojmenovat, ať už ontogeneticky, tedy protože se s nimi osobně neseznámili, nebo fylogeneticky, tedy protože se s nimi neseznámili jako národ, společnost nebo společenství. Tyto principy jsou ovšem s námi úzce spjaté a jazyk je nástrojem pro naše chápání těchto opozic a principů.

Sady principů na horizontální ose jsou o něco složitější. Mohou zahrnovat principy z mnoha různých oblastí – politické, společenské, ekonomické, umělecké, vědecké a téměř všech oblastí, které můžeme myslet. Tyto principy jsou velmi často také ve škálových vztazích, tedy v opozičním typu. Jejich příkladem může být politické smýšlení levice a pravice, konzervatismu a liberalismu a podobně. Nebo obecnější principy jako konkrétnost a abstraktnost, celek a detail, ratio a emotio, analýza a syntéza, veřejné a soukromé, struktura a nahodilost, subjektivita a objektivita, dostředivost a odstředivost, kultura a příroda. Ale také fyzické pojmy vlny a částice nebo metafyzické pojmy duch a tělo. Dále obsah a forma, potenciální a aktuální, hmota a energie. A pokud si sady některých těchto dvojic zdánlivě protiřečí mezi sebou, nacházejí se jejich nadřazené principy (které už samy tyto dvojice spojují v jeden pojem) také na horizontální škále – například hylémorfismus a mechanický atomismus. Toto jsou všechno opoziční typy sad principů. V tuto chvíli byste mě mohli nařknout z dualismu, a to je v pořádku. Velká část principů našeho bytí se skutečně nachází v opozičních škálách. Ale narozdíl od tradičního dualismu je důležitý právě ten dvojitý dualismus na dvou osách, který jsem právě popsal, a vztah těchto dvou os. A právě v tom se od tradičního dualismu odkloňuji. Protipóly na horizontální ose nevidím jako vzájemně výlučné nebo soupeřící. Nebo alespoň ne ve svém ideálním stavu. Protikladné principy nejsou disjunktivní, ale konjunktivní. I když jsou opačné a dochází mezi nimi k pnutí, neznamená to, že nemohou koexistovat. Právě naopak, pouze v jejich přesné rovnováze a simultánnosti, v uplatnění obou z nich se posouváme po vertikální ose vzhůru, tedy k tomu, co je dobré, funkční, pravdivé a stabilní. V tomto bodě by se mohlo zdát, že se jedná o klasický dialektický přístup. To také částečně platí, ale nikoli ve smyslu klasického střetu, z něhož vzejde další, lepší forma fungování, bytí či kategorie. Jedná se spíše o společnou syntézu, nikoli kontradikci, i když její roli, stejně jako roli diskuze a konfrontace, uznávám. Neuznávám ovšem násilné střetnutí, protože násilí samo o sobě ve většině případů táhne výsledek střetnutí dolů po vertikální ose, nikoli nahoru. A to je další rozdíl oproti klasické dialektice – nezdůrazňuji pouze posun kupředu (nahoru), ale je důležité vnímat celou délku vertikální osy, která vede na kartézské souřadnici od osy horizontální jak nahoru, tak dolu. Toto celé fungování a dynamika je tím, co nazývám ekvilibrismem. A to protože pouze správné vyvážení, kombinace, využití obou, a střed (nikoli střet) mezi oběma horizontálními principy opozičního typu vede k popsaným pozitivním výsledkům, posouvá nás na vertikální ose vzhůru.

Konkrétním příkladem, který lze uvést, je politika. Například už zmíněné pravicové a levicové smýšlení jsou opoziční sadou principů na horizontální ose. Pro řádné fungování státu potřebujeme obojí ve správné rovnováze. Aniž bych chtěl hluboce zacházet do politologické diskuse, pouze naznačím něco nejspíš celkem očividného. Potřebujeme jak pravici, která umožňuje správné a zdravé fungování ekonomiky a generuje vyšší obraty hospodaření, a přispívá tak k našemu blahobytu, stejně jako potřebujeme levici, která tento blahobyt rozděluje, umožňuje společnosti se postarat o ty, kteří to sami nezvládnou, dává nám jistoty a zajišťuje správné a zdravé fungování společnosti. Bez pravicové politiky bychom si nemohli dovolit politiku levicovou a bez politiky levicové by společnost nebyla ve stavu, kdy by jí politika pravicová příliš prospěla. Každý potřebuje vnější podporu, ale zároveň vnitřní zodpovědnost. Každý v úplně jiné míře, ale přesto obojí. Potřebujeme tedy kapitalisticko-sociální pluralitní demokratickou společnost, naplněnou svobodnými možnostmi, ale zároveň s regulacemi a přiměřeným přerozdělováním. Nejvíce se tomuto ideálu v současnosti přibližují některé středo-, západo- a severo- evropské státy, které jsou díky tomu považovány za nejlepší státy pro žití na světě. Každý z nich má ale své vlastní problémy, které nejsou zohledněny v této jednoduché rovnici, stejně jako je spousta jiných států s výhodami, které zde také zohledněny nejsou. I pravicová a levicová politika mají samozřejmě mnohem více funkcí, ale toto uvádím jako jeden příklad. Nicméně pouze jejich vyvážením a simultánním uplatněním dosáhneme kýženého výsledku. Jsou ovšem lidé, kteří se nachází na jedné, či druhé straně této opoziční škály, svá stanoviska považují za nadřazená těm opačným a prosazují pouze levicové, nebo pravicové principy a těmi druhými opovrhují. To vychází z nepochopení politického fungování, nikoli z nepochopení ekvilibrismu. Ovšem pochopení ekvilibrismu může pomoci pochopit správné fungování politiky i všeho ostatního. Uvedeným příkladem nechci říci, že nepotřebujeme lidi a instituce hájící pravicové a levicové zásady. Potřebujeme je, nutně potřebujeme obojí, a to ve vyvážené míře, stejně jako jejich aplikaci. Nedává smysl boj za vítězství jedné strany, dává pouze smysl boj za vítězství vzkvétající a úspěšné společnosti, tedy posun vzhůru na ose vertikální, což je možné jenom rovnováhou na ose horizontální. Takže lidi a instituce hájící pravicové a levicové zásady potřebujeme pro fungování společnosti jako celku. Ale každý jednotlivý z nich by měl porozumět potřebě pro opačnou stranu horizontální osy. Ve výsledku je tak potřeba, abychom někdy prosazovali pravicové zásady, a jindy zase zásady levicové, ve snaze dosáhnout rovnováhy. Toto fungování je ve společnosti vidět v praxi, kdy se nálada společnosti přelévá z jedné strany na druhou, často od voleb k volbám. To je umožněno politickým pluralismem, který je projevem klasičtějšího pojetí dialektiky a následníkem klasického pojetí dualismu moci náboženské a moci státní. Jako takový vnímám politický pluralismus jako prostředí, které umožňuje fungování ekvilibrismu. Ve své vlastní rovině je pluralismus tedy na vertikální ose nahoře. Může se zdát, že není na místě, abych mluvil o pluralismu, když vždy zmiňuji dualistické dvojice. Ale pluralismus spočívá v tom, že těch horizontálních dvojic a opozic existuje mnoho. Je dobré, že společnost jako celek má tuto ekvilibristickou seberegulační schopnost, ale ta je omezená a řadou lidí je její význam nepochopený, proto nefunguje úplně spolehlivě. Stejně tak je nepochopené to, že toto fungování je pouze jedním konkrétním příkladem ekvilibrismu.

Stručně jsem vysvětlil, jak rovnováha na horizontální ose v tomto konkrétním aspektu politiky vede k progresi na vertikální ose. Leží ale na vertikální ose také principy, které jsou součástí politiky, aniž by byly konsekvencí dění na horizontální ose? Příkladem takových principů může být opoziční škála pravdomluvnosti a lhaní. Politici mohou říkat pravdu, nebo mohou lhát. A toto už nám umožňuje rozlišit mezi politikem špatným a politikem dobrým. Můžeme tedy říci, že pokud by existovaly pouze tyto dva rozměry politiky – pravico-levicové spektrum a pravdomluvnost – je dobrý politik ten, který říká pravdu, ať už zastává levicové nebo pravicové zásady, a špatný politik je ten, který lže, ať už zastává levicové nebo pravicové zásady. Pro společnost je dobré, když existují dva politici – jeden pravdomluvný pravicový a jeden pravdomluvný levicový. Jakákoli jiná kombinace táhne společnost po vertikální ose dolů. Připomínám, že toto platí za předpokladu, že existují pouze tyto dva aspekty politiky. Dalším vertikálním rozměrem politiky ale může být také zmíněný demokratický pluralismus a k němu opačné autoritářství, případně k autoritářství vedoucí populismus. Dalším horizontálním rozměrem politiky může být konzervatismus a liberalismus, které jsou sice například ve Spojených státech spojené se sadou principů pravicové a levicové politiky, ale být to tak nemusí. Může se zdát, že jedna horizontální strana – liberalismus – tíhne vertikálně nahoru – k pluralistní demokracii, zatímco druhá – konzervatismus – tíhne vertikálně dolů – k autokracii. To je ale onen nežádoucí jednostranný pohled, který je nepravdivý. A část lidí bude tyto tendence nahlížet přesně opačně. Liberalismus totiž také může zdánlivě tíhnout dolů k anarchii a konzervativismus může zdánlivě tíhnout nahoru ke stabilitě. Ale klíčovým prvkem posunu na vertikální ose je něco úplně jiného – je to rovnováha uprostřed; přidržení se principů, které jsou vertikálně nahoře; a vyvarování se extremismu na kteroukoliv stranu horizontální osy. Je to právě extremismus a nedostatek rovnováhy, co převrhne kteroukoli horizontální stranu k jejímu vertikálně podřadnému potenciálu. V případě, že se nepodaří extremismu vyhnout, skončí obě strany úplně stejně a podají si ruce ve spodu vertikální osy jako si je podali Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov, reprezentanti zdánlivě opačných politických systémů. Obě strany samy o sobě tíhnou dolu, tíhnou k extremismu, k degradaci a zkáze. Proto se potřebují navzájem, aby se vyvažovaly. Jen tak mohou obě spět vzhůru a společně ustavit funkční bytí. Stejně jako s pravicí a levicí, potřebujeme konzervatismus i liberalismus. Liberalismus proto, aby společnost nacházela nové cesty a nová řešení, a konzervatismus proto, abychom je byli schopni řádně využít a implementovat.

Mohlo by se zdát, že se já snažím o prezentaci populistických středových nevyhraněných názorů. To by nemohlo být dále od pravdy. Nepředstavuji nic nekonkrétního a beznázorového tak, abych zasáhl co největší publikum. Naopak, představuji všechno najednou, kromě extremismu, protože na horizontální ose je všechno najednou, ve své vyváženosti, nejlepším řešením všeho. Právě proto je možné, že tato filosofie bude nepopulární u lidí, kteří tíhnou tím, či oním směrem. Ale všichni, kteří touží po poznání pravdy a věcí tak, jak jsou, mi musí dát za pravdu. Palčivým problémem dnešní společnosti je to, že dochází k záměně horizontální a vertikální osy. Lidi mezi nimi nerozlišují. Ve vysvětlení tohoto rozdílu a vztahu je hlavní přínos ekvilibrismu. To, že mezi těmito osami a druhy principů lidé nerozlišují, se projevuje právě tak, že slyšíme, že pravicová politika je zlo, nebo že levicová politika je zlo. To není pravda. Jejich proponenti mohou být zlí, protože nedodržují principy na vertikální výši, včetně toho, že nedávají prostor pro vyvážení těchto dvou smýšlení, i když by to bylo v dané zemi potřeba. Proto se může zdát, že je v této zemi pravice nebo levice špatná. Špatné ovšem nejsou tyto principy, špatné je lhaní a populismus. Současný stav je tak projevem zaměňování obou os a typů principů. V řadě zemí, včetně České republiky, už neprobíhají volby, kdy si voliči volí mezi pravicovou a levicovou politikou, případně politikou konzervativní a liberální, tak jak by to mělo být, aby se politický systém vyvažoval a spěl vzhůru. Ale obě strany těchto horizontálních principů jsou roztroušeny do nových protikladů, které se nacházejí na vertikální ose. Novou volbou je tedy pro občany pravda, nebo lež; svoboda, nebo područí; pravá demokracie, či populismus. To je krizí současné demokracie. Ta už není pluralistickou volbou horizontálních principů, ale volbou demokracie samotné, nebo jejího opaku. Tímto nechci říci, že ti, kteří jsou tou první volbou, tedy volbou demokratickou, reprezentují vertikální vrchol, tedy absolutní pravdomluvnost a čestnost. To v žádném případě, ale rozdíl oproti jejich alternativě je značný. Ve Spojených státech je situace jiná v tom, že horizontální politické principy nejsou roztroušeny do obou alternativ. Tam zůstávají poměrně koncentrované, každé na jednu stranu – republikánů, nebo demokratů. Problém je v tom, že vlivem Donalda Trumpa začala Republikánská strana velmi závažně sestupovat vertikálně dolů, zatímco demokraté také závažně sestupují vertikálně dolů pod tlakem radikální liberální politiky, která se rozchází s demokratickými principy. Pro americké občany je tedy nyní volba jiná – pravice i levice sestupují vertikálně dolů, nikoli ve všech ohledech, ale rozhodně v některých zásadních. Takže ani Američané nyní nemají možnost pravé volby dvou vertikálně kvalitních stran.

Stejný problém se nachází ve světovém měřítku v dualitě politického Západu a Východu, která by mohla být opoziční sadou principů na horizontální ose, ale není tomu tak a ve 20. století nikdy nebylo. Alespoň ne v plnohodnotné formě. A i když tyto dva póly nabízely a nabízejí určitou alternativu, nemůžeme říci, že jsou vertikálně vyrovnané, a nemohou proto posloužit k vyváženosti a vertikálnímu vzestupu. Tuto úlohu celou na sebe musel částečně vzít Západ a právě díky integrovanému pluralismu nabídnout horizontální alternativy, byť omezené. Východ vždy totiž vycházel ze srovnání jako ten vertikálně podřadný, protože tíhne více ke lži, totalitě, omezení svobody a práv. Toto světové neideální fungování se zpětně promítá do vnitřního fungování lokálních rozměrů a výše popsané rozpolcení politické scény se ještě více polarizuje asociacemi se světovým stavem, který táhne jednu stranu vertikálně dolů a druhou ponechává bez adekvátního horizontálního soupeře a alternativy.

Tímto se můžeme přesunout k médiím, ale u politiky zůstaneme. Existuje organizace nazvaná Ad Fontes Media, která se zabývá projektem s názvem Media Bias Chart®. Jedná se o figurativní mapu, na kterou tato organizace umisťuje média zabývající se zprávami, a to především americká média. Mapa je zorganizovaná na dvou osách – horizontální osa představuje stejně jako v této mé eseji a filosofii politické spektrum pravice-levice. Vertikální osa představuje důvěryhodnost média. Média jsou na mapu umístěna podle toho, na kterou politickou stranu jsou zaujatá a jak moc jsou důvěryhodná. A jak byste možná v kontextu tohoto textu uhodli, pokud se podíváme na nálezy Ad Fontes Media, zjistíme, že čím více se médium vzdaluje po horizontální ose na kteroukoliv stranu od středu, tím menší je jeho důvěryhodnost – tím více se odklání od pravdy. Graf tohoto rozmístění je tak symetrický a od středu sestupný, že tvoří doslova pyramidu. To znamená nejen to, že neutrální média jsou nejpravdivější, ale také to, že nejpravdivější jsou ta média, která jsou vyvážená (na horizontální ose je zachycena předpojatost, ne neutralita) a která se vyvarují extrémů a extremismu. Lidé, kteří sledují média, která jsou horizontálně dále od vertikální osy, a věří jim, jsou právě těmi nejvíce postihnutými polarizací a jsou nejdále od pravdy, často mají dokonce sklony věřit dezinformacím. Tím se vracíme k úvodním tezím o roli médií. Tato informační média jsou propojena se sociálními sítěmi, a jsou tak, s posilou algoritmů sítí, součástí hermeneutického utvrzování.

Sama rozporuplnost opozice na horizontální ose není špatná, ba naopak, jak už jsem popsal, je dobrým jevem, ovšem pouze ve vyvážení a souhře. Špatnou se stává ve chvíli, kdy jedna strana neuznává druhou nebo kdy se jakákoli strana zvrhne v extremismus, tedy začne upadat dolů po vertikální ose. Toho lze spirálou utvrzování v hermeneutickém kruhu dosáhnout směrem na kterékoli horizontální straně. Opačným jevem je spirálový vzestup vzhůru skrze ekvilibrismus, tedy vyvážení. Extremismus je špatný v jakémkoli ohledu, leda by se jednalo o extremismus směrem vzhůru po vertikální ose, ale v souvislosti s principy na této ose se pojem extremismus většinou nepoužívá. Extremismus tedy vždy táhne dolů. O vyjádření podobné myšlenky, ale v lidové aplikaci, se snaží český idiom „všeho s mírou“. Nic nesmí být extrémní, kromě snahy o vyváženost, dobro a pravdu. Jinak je extremismus přesně tím, co přináší zhoubu, zničení a chaos, a také tím, co si nakonec podává ruce vespodu kartézské soustavy souřadnic, ať už se tam dostává kteroukoli stranou. Při stavu dnešní společnosti se nabízí otázka, do jaké míry a v jakých oblastech má smysl společnost sjednocovat. Ekvilibrismus je odpovědí. Má cenu sjednocovat společnost na základě principů vertikálních. Na základě principů horizontálních to má cenu pouze do té míry, aby se lidé naučili respektovat opačnou stranu škály a požadovat ekvilibrismus. I když všichni lidé zajisté nedosáhnou vlastního a vnitřního ekvilibrismu, pochopením a aplikací tohoto principu můžeme dosáhnout ekvilibrismu alespoň jako celek společnosti, a díky tomu žít ve stabilitě a růst k pravdě a dobru.

Jednou ze zásadních charakteristik ekvilibrismu je právě růst. Růst vzhůru po vertikální ose, který už jsem několikrát naznačil slovy jako posun nebo směřování. Nejen růst vzhůru po vertikální ose, ale růst samotný se nachází nahoře vertikální osy. Nemusíme to nazývat růstem, dá se mluvit také o progresi nebo pokroku. Je to v podstatě ona spirála vzhůru, o které jsem psal výše. Pokud si tuto spirálu rozložíme v čase, ne pouze v prostoru, dostaneme sinusoidu. Růst totiž vyžaduje čas, čas je jedním z rozměrů růstu. Sinusoida vyjadřuje kmitání ze strany na stranu, ale také postupuje kupředu. Dualita dvou pólů na horizontální ose poskytuje jakousi energii a momentum, na jehož základě se může celek pohybovat kupředu. Toto fungování je zakořeněné i ve fungování fyzikálních zákonů, jako je například elektromagnetická indukce. Synergické napětí dvou vyvážených pólů má za následek pohyb kupředu. Obecně v tomto fungování dochází ke kmitání, neboli oscilaci na opoziční horizontální škále, a díky tomu k posunu. To je třeba vidět právě na oné levo-pravicové seberegulační schopnosti společnosti. To nutně neznamená, že můj pohled je teleologický, i když z větší části je, ale v některých ohledech je třeba posunu kupředu, aby bylo vůbec dosaženo stability, například jako když jedete na kole. Nespadnete pouze pokud jedete kupředu a jedete kupředu pouze pokud střídavě šlapete levou a pravou nohou. Jedině tak dosáhnete rovnováhy a udržíte si ji.

Dosud jsem psal pouze o jasně rozlišitelných opozičních škálách na vertikální ose, ale existuje mnoho oblastí a témat, které skrývají inherentní a vnitřní vertikální dvojakost. Jedná se právě například o technologie. Existují protichůdné názory na to, zda jsou technologie dobré, nebo špatné. Ale oni nejsou ani jedno. Respektive jsou obojí v závislosti na tom, co z nich uděláme, nebo co ponecháme je, aby udělaly s námi. Technologie mají vysokou míru vnitřní opozice, která je závislá na našem použití. Jejich potenciál je na obě strany velký a je vertikálně symetrický (tedy symetrický podle horizontální osy). Technologie nabízejí velkou možnost posunu vzhůru a kupředu, ale také úpadku a zneužití. Proto technologie katalyzují a akcelerují. Čím větší jsou možnosti na jednu stranu, tím větší jsou možnosti i na opačnou stranu. Katalyzují dezinformace a polarizaci, které se v nějaké formě vyskytují i bez nich, katalyzují tedy sestup. Katalyzují ale také sjednocení a vyváženost, neboť nám přinášejí informace, vědění, a díky tomu porozumění a pravdu. Přinášejí oboje najednou s větší intenzitou a rychlostí a fungují jako magnifikátor našeho vkladu, touhy a hledání. Takto nefungují pouze moderní technologie, ale také například víra jako princip, moc, peníze, umělá inteligence, globalizace atd. Všechno toto skrývá nesmírný vnitřní potenciál oběma směry na vertikální ose.

Také jsem se doposud zabýval pouze opozičním typem a škálami sad principů, protože jsou nejčastější a jak už jsem zmínil, na vertikální ose jsou výhradní. Příkladem druhého typu, paradigmatického, je osobnost člověka. Jedná se o mnoho možných kombinací, které si navzájem nejsou nutně protikladné, i když některé jejich součásti protikladné být mohou. A zatímco se osobnost neboli povaha člověka jako sada mnoha možností, z nichž se nedá říci, která je lepší, pohybuje na ose horizontální, na vertikální ose je charakter člověka, který je zase opozičním typem. Jsou tedy rozlišitelné charakterové póly, ale protože jsme na vertikální ose, je rozlišitelné také kategorické dobro a zlo. To neznamená, že někteří lidé jsou špatní, a někteří dobří. Zde absolutně platí škálovitost, nikoli binarita. Ale všichni máme charakterové rysy, které jsou dobré (jako pravdomluvnost, čestnost, velkorysost, laskavost atd.), nebo špatné (opaky těch dobrých – prolhanost, nečestnost, podlost, zlomyslnost atd.) a většinou se pohybujeme na daných škálách někde mezi póly. A i když v naší nedokonalé znalosti ostatních nemůžeme soudit, kteří lidé jsou lepší než jiní, někteří lepší jsou. Nikoli ze své podstaty, ale kvůli svým rozhodnutím týkajícím se charakteru. V tomto ohledu je člověk svým dvojím potenciálem podobný oblastem a fungování popsaným v předchozím odstavci. Co ale člověka nečiní lepším, nebo horším, je jeho povaha, neboli osobnost, ať už si k jejímu popsání vezmeme jakékoli psychologické nástroje – temperament, enneagram, MBTI, velkou pětku nebo jiné. Tyto nástroje jsou nápomocné, ale omezené, a vyjadřují pouze určitou část osobnosti. Jinou částí může být i prostě vkus. Ve výsledku jsme ale každý jedinečný svou povahou a žádná z nich není lepší než jiná. Není nic lepšího na tom, že se někomu líbí modrá barva, než na tom, že se jinému líbí zelená. Některý typ povahy může nám osobně být příjemnější, protože je kompatibilnější s tím naším, ale to neznamená, že námi preferovaný typ povahy je vertikálně nadřazený. Ale je lepší ten, kdo ctí ostatní kolem sebe, než ten, který o nich smýšlí z patra. Povaha a charakter. Řada jednotlivých principů, které konstituují povahu, je ovšem opozičních, nikoli paradigmatických. Stále ale samozřejmě na horizontální ose. Příkladem může být extravertovanost a introvertovanost nebo uspořádanost a spontánnost.

Spojení mnoha různých horizontálních dualistických sad principů v jedné tematické oblasti, abychom mohli vytvořit jejich názorný obraz, je možné v kartézské soustavě souřadnic rozšířené o třetí rozměr, a to rozměr prostorový, nikoli časový, jak tomu bylo v rozložení spirály do sinusoidy. V trojrozměrném prostoru poté můžeme mít nekonečně mnoho horizontálních protikladných škál, které se všechny protínají v libovolném bodu se souřadnicemi 0; 0 na horizontální rovině trojrozměrné kartézské soustavy, tedy osách x a y. Pro každou z těchto škál je tedy bod 0; 0 horizontální roviny zároveň jejím středem. Jejich multi-rovnovážný bod, neboli vertikální výše založená na konjunkci všech horizontálních protikladů, potom bude ležet na souřadnicích x = 0; y = 0; z = 1. To je pravou pluralitou, o které jsem se zmínil v souvislosti s politickým fungováním a pluralismem. Proto se také nelze pohybovat pouze v dualitním uvažování – každá opoziční sada principů bývá součástí mnohem komplexnější problematiky, kde se schází více opozičních sad. Všechny jsou ale v jedné (horizontální) rovině (tvořené osami x a y) a lze v prostoru nad nimi najít rovnovážný bod. Pokud v pluralitě najdeme rovnováhu v jedné sadě principů, najdeme ji snáze i v ostatních sadách. Jednotlivé horizontální opozice se k tomuto budu vztahují, respektive stahují ze stran, a dohromady je tento model zase pyramidynamický. V prostoru ovšem tvoří kužel – základnou nebo jeho jakýmkoli horizontálním průřezem jsou horizontální principy a vrcholem je bod ekvilibrismu. V horizontální rovině plurality principů mohou i v prostorovém modelu samozřejmě ležet paradigmatické typy sad principů. I ty se budou často mísit s opozičními, jak jsem to naznačil v souvislosti s osobností. Ovšem i nad nimi se bude nacházet rovnovážný bod vertikální výše. A jak je z předchozího odstavce o povaze člověka a z tohoto odstavce o pluralitě zřejmé, často je komplexita témat multi-úrovňová a uplatnitelná na různých měřítcích problému. Nadřazená řešení pak tvoří protipóly ve větším měřítku a jsou součástí obšírnější problematiky nebo řešení. Často by pak prostorová pluralita vypadala skoro jako omezený fraktál kuželů, kdy jeden větší stojí na několika menších, a ty pak na ještě menších, zatímco je to vše součástí jednoho komplexního tématu. Každá z úrovní, i ty nejmenší jsou založeny na ekvilibrismu, a rovnováha na každé z nich vygeneruje vertikální výsledek vhodný pro budování další úrovně, až se postupně dostaneme na vrchol, kterým je hlavní multi-rovnovážný bod.

Ekvilibrismus je dynamikou fungování světa a také jeho ideálním stavem. Všechno se jím dá popsat a může nám pomoci v zásadním porozumění čehokoli. Na horizontální ose se nachází také například opoziční škála malost-velikost. Není náhodou, že člověk je na této škále uprostřed, jako nejlepší vyvážení všeho bytí. Je to hezky vidět na projektu The Scale of the Universe, který ukazuje, že se všechna fyzická existence pohybuje v rozmezí 10^-35 m do 10²⁷ m a člověk je zhruba právě uprostřed o velikosti 10^0,2 m. Mohli bychom namítnout, že to takto samozřejmě z naší antropocentrické perspektivy uvidíme. Avšak pokud uvážíme všechno bytí, které je myslitelné nebo vnímatelné organickou bytostí, uvidíme, že je kolem středobodu člověka uspořádáno pyramidynamickým způsobem, jako jsme to viděli na Media Bias Chart®. Organická existence totiž sama leží v podstatě uprostřed. A pokud nějaké neorganické tělo, například počítač, bude schopen myslet něco ještě menšího, je nanejvýš pravděpodobné, že bude schopen myslet také něco ještě většího, a naopak. Rozměry malosti a velikosti se tak budou horizontálně symetricky rozšiřovat. Pyramidynamické uspořádání se nyní už ale striktně nevztahuje na vertikální osy v ekvilibristickém smyslu, nýbrž prostě leží na ose horizontální jako důkaz dualismu malosti-velikosti a výsadního postavení člověka. Jiným příkladem horizontální opoziční škály je abstrakce a konkrétnost. A to nejen obecně, ale například v umění. Estetická krása je vertikálně nahoře a ošklivost je vertikálně dole. Pro dosažení krásy využívá většina umění kombinaci abstraktnosti a konkrétnosti – horizontálních principů. Jejich extrémy ale mohou zajistit opak, tedy vertikální úpadek k estetické podřadnosti. A i když nemám nic proti abstraktnímu nebo konkrétnímu umění a uznávám, že toto může být částečně předmětem vkusu, který, jak jsme si řekli, je horizontálně paradigmatický, mám zato, že extrémně abstraktní umění, jako Bílá na bílé Kazimira Maleviče, a extrémně konkrétní umění, jako hyperrealistické malby Magdy Torres Gurza, nejsou esteticky krásným uměním v tradičním slova smyslu. Může být filosoficky krásným uměním, ale ne esteticky, alespoň co se malířství týče. Ne nadarmo se obdivujeme vyváženým obrazům Clauda Moneta nebo Vincenta Van Gogha, byť už zpětně nabyly konotací kýče. Jinak jsou umělecké styly, ať už ve výtvarném umění, literatuře, hudbě, filmu či čemkoli jiném, příkladem další horizontálně paradigmatické sady. A podobně jako povaha i ony mohou být tvořeny dílčími opozičními principy, jako jsou právě abstrakce a figurace.

Politika, média, fyzika, umění… ale i ve filosofii samotné, a především v ní, nalezneme ekvilibrismus. Skvělým příkladem je spor o univerzálie, který je ve skutečnosti nesmyslným sporem protikladného realismu a nominalismu, které ale tvoří protipóly na horizontální ose. Ani jeden z nich není pravdivý sám o sobě, pouze oba spolu v rovnováze jsou pravdivé. Toto se pokusil vyjádřit konsensuální konceptualismus. Zastávání samotných pólů je nesmyslné a s tím i další (někdy navazující) filozofické spory – empirismus a racionalismus apod. Existují ale také filosofické otázky náležející vertikální ose. Je důležité vnímat zde popsaný dvojitý dualismus, rozměry obou os a jejich vztah. A i když nejsem v žádném případě kvalifikovaný znalec filosofie, přebírám a stavím na myšlenkách mnoha filozofů – od Platóna a Aristotela přes scholastiky, Reného Descarta, Immanuela Kanta a především G. W. F. Hegela až po Johna Stuarta Milla, Martina Heideggera a mnoho dalších. Stavím na svém dosavadním poznání, a pokud jsou v mých uvedených příkladech nedostatky, jsou to nedostatky mého poznání, nikoli ekvilibrismu.

Proto mám zato, že mám mandát toto myšlení vyjádřit a pokusit se ho popsat. Je to myšlení, které pomáhá v pochopení světa, včetně filosofie. Při posuzování doslova čehokoli se nejčastěji rozhodujeme mezi různými alternativami, do velké míry protikladnými. Je při tom zapotřebí nejprve vyhodnotit, zda se daná problematika nachází na horizontální či vertikální ose, případně zda je propojením obou a v jakém vztahu. Poté je zapotřebí usilovat o rovnováhu v horizontálních principech, tím pokročíme vertikálně vzhůru. Nebo je zapotřebí usilovat o vertikálně vyšší principy, a tím budeme utužovat rovnováhu v principech horizontálních. Obě osy jsou provázané a obě vyžadují úsilí. Není zde mým úkolem udávat, co je přesně ideální rovnováhou a středem různých horizontálních principů, ani se o to nechci pokoušet. Každá oblast vyžaduje svou vlastní rovnováhu, a když říkám, že se horizontální principy musí setkat uprostřed, nemyslím tím praktickou aplikaci přesného poměru 50/50, ale teoretický princip této dynamiky. Nutnou rovnováhu je třeba hledat v každé oblasti jednotlivě a pečlivě – debatou a úsilím o pravdu. Každý z nás musí usilovat o pravdu jednotlivě, její hledání je povinností všech. Existují ovšem tři profese, pro něž je nebo by mělo být hledání pravdy prvořadým posláním: 1. držitel státní moci – zákonodárné, výkonné a především soudní, 2. akademik či vědec a 3. novinář. Ekvilibrismus je nástrojem sjednocování a má potenciál sjednocovat tam, kde vše ostatní selhává. Sjednocovat v tom, že se shodneme na tom, co je důležité a kategorické, jinými slovy vertikální, a že se shodneme, že musíme najít kompromis a vyvážení v tom, co je rovnocennými komplementárními alternativami, které mají stejný přínos, pouze z opačných stran, jinými slovy co je horizontální. Ekvilibrismus pluralisticky staví na mnoha dualistických dvojicích (v případě paradigmatického typu sad přímo na pluralistických sadách) a vztahuje se k jednomu monistickému bodu na vertikální výši. Spojuje tak zároveň všechny tyto principy nejen tím, co hlásá, ale také tím, jak funguje, a je tak pravou mediací.