Fotografický obraz v kontextu organologie

3 října, 2023

Možnost vizuálního zachycení pohledu či momentu byla po staletí odkázána na výtvarné umění. Příhodně přišel společně se zrychlováním doby během průmyslové revoluce, a díky ní, nový způsob záznamu – fotografie, jejíž technický aparát se rodil několik desetiletí, a později film. Tím se doba zaznamenávání pohledu nebo momentu zkrátila na dobu trvání samotného pohledu či momentu, tedy na zaznamenávání v reálném čase. Poměr trvání záznamenávání a zaznamenávaného se tak zkracuje z například 100:1 na 1:1. To nebylo samozřejmostí, v samotných počátcích fotografie trvala expozice i několik hodin, a blížila se tak spíše charakteristikám kresby. A to nejen dobou trvání, ale i svou podobou. Rozvoj fotografie přinesl mnoho možností využití a stal se základním předpokladem pro to, abychom mohli o fotografii a fotografickém obraze uvažovat v termínech obecné organologie Bernarda Stieglera.[1] Fotografie ani film totiž ve skutečnosti není záznamem o trvání 1:1, protože čas závěrky fotoaparátu má vždy nějaké trvání, byť je to 1/16000 sekundy, kdežto moment žádné mít nemusí, respektive se pohybuje v kontinuu, jehož vymezené trvání je vždy arbitrární. Podstatné ale je, že nám se ten poměr jako 1:1 zdá, a proto se fotografie může stát rozšířením našich smyslů. Nebo dokonce externí funkcionalitou s našimi smysly spojenou. Koneckonců slovo fotografie pochází z řeckých slov fōtos (φωτός) a grafé (γραφή), které znamenají světlo a kreslení, tedy „kreslení světlem“. A v podstatě doslova kreslení rychlostí světla, které je zachyceno po dobu expozice na fotochemický materiál chemickou reakcí nebo na snímač fotoelektrickým procesem. Rychlost kreslení světlem je pochopitelně rychlejší než rychlost kreslení rukou. Manuální práce se přesouvá z úkonů zachycení samotného do přípravy technického aparátu, který pak úkon vykoná mechanickým či chemickým způsobem, a využije tak energie přírodní (sluneční, fosilní atd.). Dochází tak ke zefektivnění úkonu nejen ve vztahu lidmi vložená energie –> doba vykonání úkonu, ale také ve vztahu lidmi vložená energie –> preciznost vykonání úkonu. To je ovšem dynamika fungující obecně v lidském pokroku a především během průmyslové revoluce.

To, že se doba trvání záznamenávání zdá (nebo může zdát) odpovídat době trvání zaznamenávaného, neznamená, že jsou si v tomto ohledu naše smysly a percepce s fotografickým obrazem rovné. Obojí má něco navíc, a to je druhým předpokladem pro uvažování o fotografickém obraze organologickým způsobem. Bez toho by ani nedávalo smysl fotografický obraz vynalézat, protože by nemohl fungovat jako užitečný externí funkční nástroj. To, co má především fotografický obraz navíc, je právě záznam, neboli funkce paměťová. Ta je v naší interní funkcionalitě oka a následně zpracovaného obrazu mozkem dosti omezená. Ani lidé, kteří mají tzv. fotografickou paměť, nedokáží dosáhnout takové úrovně informační retence, jako to dokáže fotografický obraz. Na to navazuje možnost paralelnosti a inserce pohledu, kterou zaznamenaný (externalizovaný) fotografický obraz přináší. Umožňuje vkládat do našeho světa další obrazy a do nich další a další a další. Příkladem je fotografie ulice, na které visí reklamní plakát cestovní agentury, na kterém je fotografie člověka, který si prohlíží fotografii exotické krajiny. To je inserce. Pokud budeme v rukou držet takovou fotografii ulice a přitom vedle sebe uvidíme tento nebo jiný plakát  s fotografií viset ve skutečnosti, jedná se o paralelnost. Pararelnost a inserce existovaly vždy (viz Velasquezův obraz Las Meninas), ale nikdy nenabízely možnost pohledů zaznamenaných v takřka reálném čase a s tak vysokou mírou retence informací.  Vyvstávají nám zde tedy dvě hlavní funkce fotografie: zaznamenání a uchování.

S nástupem fotografie nastal epistemologický zlom, kterým se změnil pohled lidstva na skutečnost, ale také na historii (zaznamenání a uchování). Jedním z prvních účelů, ke kterým byla fotografie používána, bylo pořizování portrétů. To proměnilo naše historické povědomí, protože máme pocit, že víme, jak vypadaly osoby, jejichž fotografie se dochovaly, na rozdíl od osob, jejichž podoba se dochovala pouze v uměleckém vyobrazení, nebo dokonce jen slovním popise. V tomto ohledu se ukazuje význam Stieglerovy epifylogenetické paměti a terciální retence, která spočívá v externalizaci do médií (vnějších orgánů), které uchovají kusy informací, neboli memy, napříč generacemi. Tento typ paměti překlenuje klasické druhy ontogentické paměti jedince – Husserlovu primární a sekundární retenci – a fylogenetické a epigentické paměti, které spočívají v dědičnosti genetických memů a somatické paměti. Těmito klasickými paměťovými rozměry se předávají informace nejen ve společnosti, kde nedochází k externalizaci (zaznamenání) a uchování této externalizace, ale předávají se jimi v jednotlivých zvířecích druzích, kde kromě genetické informace a instinktů nedochází k delšímu předávání informací a uchování paměti než mezi dvěma generacemi. Jakmile vypadne informace z paměti jedné generace, k té další se nedostane. Tomu lidská externalizace předchází, protože je moc dobře možné uchovat informaci, kterou dostanou až jedinci o několik generací dále. Fotografie (a film) přesně takovou roli plní. Zaznamenávají a uchovávají napříč generacemi, už od první poloviny 19. století.

Před možností zaznamenávat a uchovávat fotograficky byl tím hlavním nástrojem pro tyto účely jazyk a text – externalizace psaním. Fotografický obraz byl ale zlomový tím, že i když jako externalizační médium přišel jako druhý, pro člověka je přirozeně primární, neboť lidé ve svém vývoji dříve viděli než psali nebo dokonce mluvili koherentním jazykovým systémem. Zrakový vjem je primární; dokonce i externalizovaný text vnímáme zrakem, ale text na sebe bere sémiotickou mezivrstvu znakovosti, a jeho význam tak není v tom, co je vidět. Fotografický obraz tuto mezivrstvu překračuje, a umožňuje tak více bezprostřední přenos informací. Díky zrychlenému a automatizovanému poměru zaznamenávání také nabízí za stejnou dobu zaznamenávání mnohem více informací než výtvarné umění či text. Pokud ale pomineme informace jako takové, funguje fotografie podobně jako text či malba v tom, že kromě externalizovaného zachycení také umožňuje umělecké vyjádření, které pro svou subjektivní podstatu nefunguje pouze v rámci času trvání. V tomto ohledu je fotografie zkrátka jiné médium, díky čemuž se i v charakteru zaznamenaného, uchovaného a vyjádřeného podstatně liší od textu či výtvarného umění. Větší roli hraje při procesu tvorby technologie než znakovost (alespoň do nástupu umělecké a konceptuální fotografie). Díky přeskočení mezivrstvy znakovosti je fotografický obraz odrazem reality, nikoli odrazem znakového překladu reality. A to právě díky tomu, že fotografie jsou zaznamenané paprsky světla.

Během průmyslové revoluce se svět začal obrazně zmenšovat tím, že se zkracovala doba potřebná k cestování mezi různými místy. S každým dalším vynálezem přesunu lidí nebo informací se svět zmenšoval až do nástupu internetu. Můžeme říct, že se zmenšoval proto, že se také zrychloval, dle základního vzorečku vzdálenost = rychlost×čas. Stejně plynoucí čas a vyšší rychlost nám umožňují překonat větší vzdálenost – ve stejných úsecích času se tedy vzdálenost zkracuje. Kromě vynálezů týkajících se pohybu přispěl ke zrychlení času i vynález fotografie a filmu právě díky své funkci epifylogetické paměti, která umožňuje přeskakovat generace, a v tomto případě i mezivrstvu znakovosti. To platí z objektivního hlediska. Ze subjektivního hlediska se čas naopak někdy prodlužuje, protože máme k dispozici kondenzované informace několika generací a naplněnost tak rozšiřuje časový horizont našeho vnímání. V objektivní rovině je ale fotografie nástrojem pro kondenzaci času do kapslí, kterými fotografie jsou. Můžeme tak docílit výše zmíněné simultánnosti, a to rovnou celých dekád díky fotografiím v nich pořízených a vedle sebe vyskládaných. V subjektivní rovině je ale čas prodloužen do potenciálního nekonečna, pomineme-li materialitu fotografie. Zachování vyfoceného okamžiku je možné teoreticky navždy. Jeden okamžik, trvající například 1/200 sekundy, může být díky fotografii prodloužen na desetiletí.

I z čistě lidského hlediska má fotografie funkci paměti. Lidé si fotí pamětihodné zážitky a chvíle, které nechtějí zapomenput. Velmi jasně se v rámci tohoto využití projevuje Sokratův pharmakologický paradox, kterému se Stiegler také věnuje[2]. Tento paradox se projevuje dvojmo. Lidé často právě proto, že si něco vyfotí, dají do alba, uloží do skříně nebo na disk, zapomenou, protože s danou vzpomínkou důvěřují externímu orgánu fotografie. O případech, kdy si něco skutečně potřebujeme zapamatovat a zahrnuje to konkrétní data, jako například adresa nebo slide prezentace, to platí ještě více. Ty už si lidé ve chvíli, kdy je mají na fotce, ani zapamatovat nepokoušejí. V takových případech důvěřují fotografiím stoprocentně. Druhý aspekt je přenesení momentálního vnímání na externí orgán. Zatímco lidé věnují pozornost procesu zaznamenávání okamžiku na fotografii, díky níž zážitek snadněji (mimoděk) vytěsní z paměti, promeškávají také zážitek samotný. Ač fotografie jako taková odnímá mezivrstvu znakovosti a posiluje epifylogenetickou paměť lidstva, proces jejích zaznamenávání vkládá mezi člověka a prožívaný okamžik mediační vrstvu, která zastírá epigenetickou paměť a primární i sekundární retenci. Druhou funkcí, kterou fotografie často plní a která je možná díky předchozím funkcím paměti, zaznamenání a uchování, je funkce důkazní. Ať už se jedná o skutečně institucionální, forenzní či bezpečnostní využití nebo občanské využití obyčejnými lidmi, fotografie je vnímána jako důkaz reality. Běžný člověk fotografiemi v době sociálních sítí dokazuje, že skutečně byl na dovolené v exotické zemi, měl výjimečné jídlo, viděl se s někým známým atd. Dokazujeme stav elektroměru, dokončenou práci apod. Zároveň s tímto použitím se ale také rozšířila nedůvěra ve fotografii a její nespolehlivost, protože i fotografie může být zmanipulována a nafingována lživou zachycenou skutečností nebo lživou úpravou pravdivé zachycené skutečnosti. Lidé pochybují například o fotografiích dokazující přistání člověka na měsíci nebo kulatost země. I zde se vidíme pharmakologický paradox – fotografie umožňuje dokazovat, ale takové použití také posiluje skepticismus. Tento efekt byl postupně posílen nástupem digitálních technologií, možností „vyfotošopovat“, deepfake technologií a v neposlední řadě AI technologií, které umožňují generovat foto-realistické obrazy. Tím se samozřejmě praktické postavení fotografie v zaznamenání, uchování, paměti a dokazování komplikuje, ale nic to nemění na původních principech vážících se ke skutečné fotografii.

Obrázek vygenerovaný AI, který se svou foto-realističností snaží napodobit původní fotografické funkce zaznamenání a uchování, a předstírá tak i funkci důkazní.

[1] Bernard Stiegler. (2020). Elements for a General Organology. Derrida Today. 13. 72-94. 10.3366/drt.2020.0220.

[2] Bernard Stiegler. (2020). Elements for a General Organology.